Dobrý den,
Předpokládám, že podobných dopisů, jako je tento, dostáváte hodně. Ale nedá mi to, abych vám nenapsal. Chtěl bych Vám poděkovat a říct Vám, že jsme rádi za to, co děláte.
Cesty, jak se k lidem dostanou „ty správné informace“, jsou někdy hodně zvláštní. (Jak se říká, mezi prostými náhodami a osudem je jen tenká hranice.) Už je to mnoho let, kdy mi kamarád radioamatér po vysílačce nadšeně líčil, že byl v Čechách pod Kosířem na akci Josefkol a že to bylo fantastické. Kamarád je „bodrý Hanák“, tuze rád přehání a musí se brát s rezervou. Josefkol, to mi v té době nic neříkalo. Myslel jsem si, že to nejspíš bude nějaká folklórní hanácká veselice s místní dechovkou – a to není moje parketa. Ale pak nám to s manželkou přeci jen nedalo a přijeli jsme se podívat. Strávili jsme tam celou sobotu i s nočním programem. Zážitky popisovat nebudu, nevešlo by se to sem…
A od těch dob jezdíme na Josefkol každoročně. To prostě nemůžeme vynechat! Ani se už nemohu dopočítat, kolikrát jsme tam byli. Ale vždy to bylo fantastické a vždycky si něco přivezu domů (nejen zážitky, ale někdy třeba obyčejnou kovářskou rašpli, abych měl čím vystrouhat kopyta našemu valáškovi :-). Rád vzpomínám třeba na pana Musila z Hodějic, co jezdíval s haflingy. Bohužel Pán Čas je někdy příliš přísný a je smutné, když nás dobří lidé opouštějí. Kočích ubývá, plemena řídnou a mladých následovníků moc není.
Dnes se okolo koní pohybují víc děvčata než kluci. Ale často jen ježdění pod sedlem než vozatajství. Kluky to moc nebaví – jak jsem slyšel, je to prý málo „techniky“. Jenže oni ještě nepochopili, že třeba takový kočár, to není jen „nějaká čtyřkolová kára“. Ale něco na stejné úrovni jako špičkové závodní kolo na Tour de France. Máte dva lehké koně a tu jejich sílu musíte zužitkovat tak, aby to jelo co nejrychleji, bezpečně a bylo to pro koně tak pohodlné. Tak, aby vydrželi táhnout co nejdál. To je veliká technická výzva. Mnoho dnešních konstruktérů, i když kreslí výkresy moderních strojů na počítači, by to dnes nezvládlo, to mi věřte. Ale to tu nemusím psát, to vy víte lépe než já…
A tak je dobře, že to všechno lidem v muzeu i na Josefkolu ukazujete. Nemyslím tím jen kočáry a jejich propracované detaily nebo transmisní pohon strojů (to je moje srdeční záležitost). Fantastická je i sama budova muzea. To na zelené louce vznikl v Čechách pod Kosířem druhý zámek. Bez nadsázky.
Kouzlo vašeho muzea se někdy skrývá i ve zdánlivých drobnostech. Před měsícem jsem v podcastovém seriálu „Ve světle petrolejky“ nahrával díl č.50 o formanech. Vycházel jsem z různých starých textů a popisů, co byly k dispozici na internetu. Například, že koně podsední měly chomouty špičaté hladké a koně náruční chomouty dvourohé s jezevčí kožešinou. Snažil jsem si to podle nedokonalých kreseb vizuálně představit a v pořadu co nejlépe popsat. O to větší radost mi udělalo, když jsem pak ty chomouty uviděl naživo ve vašem muzeu. Přesně tak, jak jsem si je představoval a posluchačům vylíčil. Na konci dílu jsem si dovolil zmínit i vaše formanské jízdy. Nevím, jestli to něčemu pomůže (ty mé amatérské zvukové nahrávky poslouchá jen pár lidí a určitě nejsou bez chyb), ale možná někoho osloví. A jak se říká – každá duše dobrá. 🙂
Třeba to někdy vyjde i nám a budeme se moci takové jízdy zúčastnit. Ale zatím to nejde. Sám jet nechci a manželka nemůže, nemá volno. (Učitelé, asistenti a další školní pracovníci mají nařízené vybrat si volno v červenci. Pak už si dovolenou vzít nemohou. Samozřejmě chápu, že v červenci se chystá Josefkol a tak není prostor věnovat se něčemu jinému.)
Já osobně mám k tažným chladnokrevným koním velkou úctu. Asi nejlépe by to vystihoval text, co býval (nebo možná ještě je) napsaný v turistickém přístřešku nad Vilémovem. Lidé si ho četli, někteří i fotili. Bylo tam napsáno:
Děkuji poutníku či turisto, že tě tvé kroky zavedly právě sem. Vítej na této vyhlídce a rozhlédni se po kraji. Městečka, vísky s kostelíky, úrodná pole. Krajina protkaná stužkami potoků, řek, cest, silnic i železnicí. Není to samozřejmost – kdysi zde byly jen temné neproniknutelné a nepřátelské lužní lesy plné bažin a komárů, kam bylo nebezpečné vstoupit. To místní pracovití lidé během staletí všechno vybudovali a krajinu zúrodnili. Vlastně nejen oni. Sami by to nikdy nedokázali, nebýt jejich tichých a pracovitých společníků – tažných chladnokrevných koní. Byli to koně, kdo navozil kameny na základy domů, hlínu na cihly a dřevo z lesa na trámy, na nábytek i na topení. Byli to oni, kdo zoral pole i ti, kdo úrodu z něj pak přivezl domů. Koním patří dík za to, že krajina, na kterou se díváte, není neúrodnou pustinou nebo neproniknutelným pralesem. Co naši předkové vybudovali, jsme už hotové převzali. Dočasně. … (textu byla celá stránka) … Ne nadarmo nese krajina za západ odtud pojmenování Konicko … Dnes je vzácné tažného koně spatřit, vzácnější než srnku nebo zajíce…
A proto ještě jednou díky moc za vše, co děláte. Děláte svět lepším a lidé vás potřebují. I ti, kteří to dnes ještě nevědí…
Z Olbramic zdraví
Viktor Laika s rodinou
P.S.:
V příloze posílám jedenáct leteckých snímků z veřejně přístupného archívu geoportálu. Jedná se o snímky Gabrielova, pořízené v letech 1938 až 2003. Je na nich vidět postupné dostavby i zánik zemědělských staveb. (Různá kvalita snímků je způsobená výškou, ze které to bylo fotografováno.) Možná jsou vám tyto obrázky už známy a pokud ne, snad vám to bude nějakým způsobem užitečné…
Když jsme byli u Vás v muzeu, při prohlídce jste říkal, že nejlepší košatiny pletli v Morkovicích. V brzkém jaru, roku 2022 jsem se v tomto kraji toulal s batohem na zádech. Asi dva kilometry od Morkovic-Slížan ve směru na Zborovice je v polích kaple svaté Anny. Byla postavená v roce 1848 na památku zrušení roboty a desátků. Jihovýchodně od této kaple se část polí jmenuje “Zadní díly” a v tom místě je erozní kaňon s remízkem, ve kterém se rodí levostranný přítok Troubeckého potoka. A v tom kaňonu bylo několik velmi starých stromů. (GPS: 49.2452544N, 17.2559289E) Tak staré stromy jsem v kulturní zemědělské krajině ještě neviděl. Přespal jsem tam pod širákem a byl to zvláštní pocit. Kdoví kde máme nějaký památný strom, ale o těchto se nikde na mapách či na internetu ani slovíčkem nezmiňují. Asi proto, že místo leží daleko od cesty. Tuším, že šlo právě o vrby. I když to asi nejsou vrby košíkářské, tu dobu vrcholné slávy moravského košíkářství by ještě mohly pamatovat.
