Antonín Pařík (1856 – 1884) se narodil v rodině hospodského v Kněžmostě u Kosmonos v roce 1856.
Vyučil se sedlářem a čalouníkem. Po vyučení se přestěhoval do nedalekého Josefova Dolu, kde začal pracovat pro barona Friedricha von Leitenbergera, významného rakousko-uherského podnikatele. Ten měl v Josefově Dole textilní továrnu a na břehu Jizery zámek se zámeckým parkem. Pro své zaměstnance vystavěl kolonii dělnických domků a také školu. Byl zástupcem kurie obchodních a živnostenských komor v Českém Zemském sněmu. Od císaře obdržel Řád železné koruny 3. třídy a byl povýšen do rytířského stavu.

V roce 1876 se Antonín Pařík oženil s Karolinou Kellerovou. Po svatbě se odstěhoval do Kosmonos a jako podnikatel se osamostatnil. V rodinné kronice, kterou podle vyprávění svých rodičů napsal jeho vnuk, se uvádí, že měl v Kosmonosích kočárnickou dílnu. V ní pracoval se svými pomocníky až do roku 1884, kdy zemřel (bylo mu 28 let). Jeho žena Karolina, která zůstala sama se čtyřmi dětmi, odešla ke svému tchánovi Josefu Paříkovi do Kněžmostu, který tam měl malý obchod a hospodu.

O kočárnické činnosti Antonína Paříka se zachovalo velice málo dokumentů.
Kočáry začal ve své dílně vyrábět nejdříve po roce 1876 a vyráběl je až do roku 1884.

Nápravy (osy), péra a asi i kola nakupoval. On sám dělal vnější a vnitřní úpravy kočárů a také čalounění. Protože pracoval převážně pro barona Friedricha von Leitenbergera, jsou jeho tiskopisy dvoujazyčné nebo jen německé. To, že si Antonín Pařík potrpěl na preciznost, dokládá tiskopis jeho faktury.

Dochoval se i tiskopis jeho dotazníku na objednání kočáru. Tento tiskopis si sám napsal, doplnil obrázkem vyráběného kočáru a nechal vytisknout v tiskárně.

Podle fotografie namaloval jeho syn Arno Pařík.

Antonín Pařík vyráběl kočáry především pro barona Friedricha von Leitenbergera.
Na objednávacím dotazníku je tužkou uvedena tato objednávka kočáru:

Hvězdy ….., zelený Phaeton s dveřmi,
pro nápravy kočáru (osy) použít Halb-Oel patent,
tmavozelené lakování kočáru, černé řezané linie (černé špice a loukotě kol),
bez monogramu, vnitřní čalounění tmavě modrým plátnem,
lakovaná hovězí kůže, jednoduché bílé obložení.

Překlad dotazníku na objednání kočáru z období 1880 – 1884

Josefův Důl u Kosmonos – zámek a továrna barona Friedricha von Leitenbergera

Baron Friedrich von Leitenberger na projíždce v kočáře

Kosmonosy na konci 19. století. Šipkou je označena střecha domu kočárníka Antonína Paříka

Dům kočárníka Antonína Paříka v Kosmonosích, Hradišťská ulice č.p. 179

Karolina Paříková za pomoci svých příbuzných pomohla svým dětem získat potřebné vzdělání. Jejich podnikatelské úspěchy již ale sledovat nemohla. Zemřela v roce 1902, v době, kdy její synové byli na prahu své dospělosti. Brzy nato se bratři Antonín, Arno a Václav Paříkovi společně vydali do Prahy.

Antonín Pařík mladší (1879 – 1948), nejstarší syn kočárníka Antonína Paříka, absolvoval pokračovací průmyslovou školu se zaměřením na účetnictví a zároveň se vyučil jako obchodní příručí.
V Praze si v roce 1908 otevřel obchod s módním prádlem. Zároveň začal s pomocí domácích švadlen šít a prodávat kvalitní košile šité na míru. Začínající podnikatel věřil, že o kvalitní košile, které mužům dodají potřebné sebevědomí, bude vždy velký zájem.

V roce 1919 založil Antonín Pařík se dvěma společníky Josefem Džbánkem a Jaroslavem Sobolem akciovou společnost Triola na výrobu pánského a dámského prádla. Později se stal jejím majoritním akcionářem. V roce 1932 v Praze Libni vybudoval po vzoru Tomáše Bati moderní továrnu na pásovou výrobu pánských košil (odkaz na stránku ve wikipedii).

Srdcem Trioly byly dvě výrobní linky na šití košil. U každého výrobního pásu pracovalo přibližně dvacet švadlen. Šití košil bylo rozděleno do více úkonů. Každý úkon prováděla jedna švadlena. Některé úkony se prováděly na různých šicích strojích, jiné ručně. Velká část ušitých košil se exportovala především do Norska a dalších evropských zemí.

V roce 1948 byla Triola znárodněna. V témže roce obchodník a továrník Antonín Pařík umírá. Značka „Triola“ přestala na dvacet let existovat. Národní podnik se k ní vrátil až v roce 1968, kdy opět začal šít módní a elegantní prádlo. Po roce 2006 se Triola zaměřila na šití podprsenek a dámských plavek.

Synové kočarníka Antonína Paříka v pražském fotoateliéru:
zleva Arno (*1884) a Antonín (*1879)

Reklamní plakát a značka s korunkou a třemi P: „Pařík Prádlo Praha“ (grafický návrh Arno Pařík).

Budova Trioly v roce 1932

Továrna Triola – pohled do výrobní haly.

Tkalcovský stav vyrobený v dílně Arna Paříka

Štítek tkalcovského stavu: „PAŘÍK ARNO PRAHA“

Arno Pařík, nejmladší syn kočárníka Antonína Paříka, vystudoval účetnický kurs a ve Vídni se vyučil fotografii. Zabýval se také malířstvím. Kromě volné tvorby v secesním a impresionistickém stylu maloval na zakázku portréty – často i podle fotografií. Tehdy byly módní novinkou velké malované portréty, nerozlišitelné od fotografie.
V Praze si otevřel v roce 1911 vlastní reklamní firmu pro grafické práce a fotografii. Ještě před válkou v letech 1911–1915 fotografoval architekturu, např. nové stavby v Praze na Josefově. Za války byl po roce 1915 povolán do armády a na italské frontě byl zraněn.
Po první světové válce založil a vedl Grafický závod pro průmyslovou a reklamní fotografii (fotografie architektury, katalogy, reklamní letáky a brožury pro různé zboží, např. tiskařské stroje, nebo lustry). Zaměstnával dva fotografy a retušéra na americkou retuš. Grafické návrhy k reklamním dokumentům si dělal sám. Ve 20. letech fotografoval novou architekturu (Plečnikovu přestavbu na Pražském hradě, kostel svatého Václava ve Vršovicích a další stavby). Ze svých fotografií staré Prahy sestavil a vydal knihu v plátěné i pergamenové vazbě.

Koncem třicátých let Arno Pařík předal fotografickou živnost svému synovi a začal stavět ruční tkalcovské stavy. Ve své dílně je stavěl i po roce 1948, kdy mu byl přidělen národní správce. Pro samouky, začátečníky i pokročilé tkalce přeložil a upravil knihu Gertrudy Mikové „Ruční tkaní na čtyřlistových přístrojích a stavech“. Arno Pařík zemřel v roce 1958. Ještě dnes je po jeho tklacovských stavech velká sháňka. Některé z nich se začínají stěhovat do národopisných muzeí. Za pozornost stojí aktualita Muzea středního Pootaví z roku 2015 určená laické i odborné veřejnosti:

„Muzeum středního Pootaví získalo do své sbírky exponát, který směle snese označení unikátní. Jde o velmi zachovalý dřevěný tkalcovský stav ze třicátých let minulého století vyrobený u firmy Pařík. Tento tkalcovský stav představoval ve své době zázrak techniky. Sám si podával látku, což hodně ulehčovalo manuální práci. Až vyřešíme otázku, kam rozměrný stroj umístit, tak se můžete těšit na to, že si práci na tkalcovském stavu budete moci také vyzkoušet a vlastnoručně přidat několik řad do vyráběné tkaniny!“