Každý kraj měl své průkopníky automobilismu, měla jej i Litomyšl v osobě Bohdana Metyše, který žil v letech 1870 – 1946. Byl synem kamenického mistra a sochaře Františka Metyše (1843-1890) jenž je autorem sochy Metoděje naproti muzeu, pomníku M.D. Rettigové a staré pamětní desky na rodném domě B. Smetany v Litomyšli.

Po studiu nižší reálky odešel vandrem do Welsu v Horních Rakousích na učení řemesla kočárnického a sedlářského ke svému strýci, litomyšlskému rodáku Františku Bártovi. Po vyučení pracoval jako dělník v kočárnictví Karla Bittnera v Marszowicích u Vratislavi (Wrocław), aby se zdokonalil v němčině a detailně poznal práci svých budoucích podřízených. Po návratu domů pracoval u sedláře Čermáka. Předčasná smrt otce zkrátila jeho vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v Josefově. V domě číslo 216 otevřel sedlářství, opravu a pak i výrobu kočárů. Kovovou kostru nejprve kupoval od Schmachtla ze Šumperku a Langa ze Svitav a sám udělal práci sedlářskou a lakýrnickou. Snaha vyrábět celé kočáry v domácí dílně vedla k tomu, že sehnal zručného kováře a koláře, koupil chalupu č. 258 v Tyršově ulici, přistavěl k ní jedno patro a zde časem vybudoval menší továrnu na výrobu kočárů. Každý rok přistavoval novou dílnu. Jednou měl dokonce víc zaměstnanců než První východočeská výroba kočárů J. Sodomky, založená ve Vysokém Mýtě roku 1895. Pro práci kolářskou získal dovedného koláře Karla Šafáře, kovářskou práci dělal Josef Rozlívka, zámečnickou práci vykonával František Žabokrtský a sedlářským mistrem byl Václav Kyncl.

Výroba kočárů byla v pravém slova smyslu uměním. Co práce a námahy dala výroba kol, která dovedně vyráběl Josef Lněnička. A což výroba horní části – korby, na které pracovali koláři, kováři, zámečníci, sedláři a lakýrníci. Vyráběly se vozy od jednoduchých bryček k přepychovým kočárům. Polokryté phaetony s nouzovým sedátkem pro dvě osoby, elegantní pánské kočáry pro dvě osoby zvané kučírky, kočáry s přenosnou střechou zvané „landšic“, sportovní bugy, vozy pro čtyři osoby sedící proti sobě s nízkými dvířky nazývány „vis a vis“ a luxusní landauery s vysokými dveřmi a plnou koženou střechou, kterou bylo možno sklápět na dvě strany. Metyšova firma vyráběla na delší cestování také dostavníky, coupé, landaulety. Zvláštní dlouhý tvar měly lovecké vozy s lavicemi po stranách, zvané breaky. Pro venkovské usedlosti se vyráběly obyčejné karety a bryčky. Kočáry byly lakovány tmavě nebo světle v barvě jasanu. Na kolech byly železné ráfy a později gumové pneumatiky. Ceny bryček se pohybovaly od 50 zl. do 200 zl., polokryté kočáry stály 300 zl. až 350 zl. a landauery 600zl. V roce 1903 na Hospodářské, průmyslové a živnostenské výstavě v Třebíči vystavoval B. Metyš, stavitel kočárů, landauer a polokrytý kočár.

Bohdan Metyš měl odběratele v celém širokém kraji. V Poličce, ve Svitavách , v Lanškrouně, v Bystřici pod Perštýnem, ale i obchodníky v Polsku, Chorvatsku a ve Vídni. Tam všude měly jeho výrobky. Dva obchodníci ve Wídni se stali věrnými odběrateli a odebírali hlavně landšice a bugy. Tam si koupil kočár i ministr Franz Peschka z Opatova na Svitavsku. Když poprvé přijel v novém kočáře do Litomyšle, aby se pochlubil vídeňským zbožím, zjistil, že je to litomyšlský výrobek a musel s politováním konstatovati, že mohl mít vůz o mnoho lacinější, kdyby ho sháněl tady. Velikým odbytištěm Metyšových vozů byl také Lvov, kam byly posílány především lovecké breaky.

Když před první světovou válkou začala firma Laurin a Klement vyrábět automobily, rozhodl se B. Metyš konstruovat na ně karoserie. Obrovskou senzací bylo, když za panem Metyšem přijel do Litomyšle automobilem náš největší propagátor automobilismu baron Parish ze Žamberku, zajímající se o novou karoserii. Na dřevěných konstrukcích pracovali kolářští mistři Hejna a Cyprián, k dokonalosti je však přivedl kolářský mistr V. Lněnička, který po vyučení kolářem byl na zkušené i v Mladé Boleslavi a Praze v Českomoravské továrně. Po návratu do Litomyšle se osvědčil jako dovedný kreslič karoserií. Základem tehdejších karoserií byla dřevěná kostra potažená plechem, proto se na jejich výrobě museli podílet karosáři, truhláři, kováři, zámečníci, klempíři, svářeči, sedláři i lakýrníci. Zpočátku byly zhotovovány karoserie otevřené, a pak s pevným nástavcem pro střechu. Českomoravské továrně dodávala Metyšova firma karoserie na autokary a autobusy.

Za první světové války se Metyšova karosárna v Janovské ulici, z níž šéf, jeho syn a řada dělníků musela odejít na frontu, částečně vrátila pod vedením manželky Boženy Metyšové k výrobě kočárů a bryček. Za války pracoval Bohdan Metyš ve Vídeňském Novém městě u Karla Škody na výrobě letadel a jeho syn byl odvelen do Haliče. Po válce se firma zabývala výrobou karoserií na nové podvozky osobních aut i autobusů od našich výrobců i od americké firmy Chevrolet, kterou pan Metyš zastupoval. Jejich kostra se tehdy vyráběla také z jasanových prken a hranolů, které se rozpařené ohýbaly na rozžhavených formách. Pak na ně byl přibíjen hlubokotažný plech tloušťky 0,6 – 0,8 mm a hlavičky hřebíků letovány cínem. Blatníky dodávaly továrny. Metyšova karosárna vyráběla první karoserie pro nově vzniklou automobilovou továrnu Praga, která neměla ještě svoji vlastní karosárnu a také prováděla různé přestavby na užitková vozidla pro řezníky, zelináře, hasiče i pohřební službu. Zakázek však stále ubývalo, továrny, jako byla Praga, Škoda, Tatra i Wikov a Walter, už prodávaly hotová karosovaná auta. Krize postihla také Metyšovu firmu. Její majitel se navíc kvůli různým kulturním aktivitám podnikání příliš nevěnoval, a to vše přivedlo firmu v roce 1928 k bankrotu. B. Metyš, syn kočárníka B. Metyše se podruhé oženil s dcerou Viktora Lenocha, který vlastnil opravnu zemědělských strojů. Vedle toho vyráběl mlátičky, šrotovníky a řezačky na píci a slámu. V. Lenoch pomohl B. Metyšovi ml. otevřít opravnu karoserií u sokolovny, kde bylo kvalitní strojní zařízení i speciální zařízení, jako lakování prováděné stříkací metodou, autogen a vlastní niklárna. Zde se prováděly opravy havarovaných karoserií a pak i karosování autobusů na podvozku Chevrolet pro tehdy začínající nepravidelnou dopravu osob i stavbu kluzáku a větroně. V roce 1946 kočárník Bohdan Metyš zemřel a o dva roky později zabral opravnu stát.

Článek vznikl za velké podpory a díky materiálům:

  • které zapůjčil vnuk pan B. Metyš ze Suché z materiálu pana Milana Staňka z Litomyšle
  • Poděkování za pomoc patří Mgr. Stanislavu Konečnému archiváři SOkA Svitavy a manželům Staňkovým z Litomyšle

Zdroj: Článek manželky B. Metyše Boženy, dcery pazušského kronikáře J. Vytlačila, ve 24. ročníku Od Trstenické stezky,1948 – 1949 Číslo 3 a 4

Foto: rodinný archív pana Bohdana Metyše ze Suché Autor: Milan Novák

B. Metyš uprostřed v klobouku

B. Metyš ml. první zprava v Haliči

Logo

Vnuk B. Metyš

Dílna v Lenochově závodě

V. Lněnička

Olejová matice kola